Skutečná podstata článků vůbec nesouvisí s titulkem, ale souvisí s tím, co se mi nedávno stalo. A právě tento příběh, který vám povím, se stal základním kamenem k myšlence, která mi připomněla několik důležitých věcí. Vlastně ani fotka nesouvisí s mou příhodou a dokonce ani s myšlenkou, ale vybrala jsem ji, protože v ruce držím pohled, který jsem dostala, jako pozdrav z dovolené od kamarádky, díky které vznikl tento článek. Vyprávěla jsem jí, co se mi stalo a ona na to: ,,Miuš, to musíš napsat na blog!”, a tak píšu…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Je všední den, čeká mě nějaké zařizování a dvě schůzky. Vstávám brzo, abych byla připravená. Jedna schůzka má být totiž snídaňová. I tak ale bojuju s tím, se nenajíst doma. Ale vydržím to. Při odchodu přemýšlím, zda si mám s sebou pro jistotu vzít deštník. Venku je zataženo. Sluníčko v nedodhlednu. Vím, že je druhá schůzka dost důležitá, a tak bych měla vypadat reprezentativně. Nakonec si ho neberu. Vždyť je brzo ráno. To se vyčasí. Nechce se mi ho celý den všude zbytečně tahat. Je před 9 ráno a já vyrážím na metro. Jsem v půlce cesty mezi vchodovými vrátky a metrem, a v tom se spustí déšť. Co déšť, doslova liják! Co teď? Domů už to nestíhám. Přišla bych pozdě. Utíkám a představuju si, jak na té druhé (důležité) schůzce podávám někomu ruku a vypadám jako zmoklá rocna. Déšť sice neovlivním, ale tam se na to koukat nebude. Budu vypadat strašně, navíc se zkaženou náladou a byznys nevyjde. Hned v tenhle moment se zarazím a v myšlenkách si nafackuju. Kde jsem se sakra naučila přemýšlet tak negativně? Přivolávám si do života katastrofy a můžu si za to sama. Najednou jsem na sebe pyšná, že jsem tu průtrž nežádoucích myšlenek zarazila. Pořád ale prší a já se snažím neběžet příliš rychle, abych ještě neupadla, ale jít zas dostatečně rychle, abych stihla metro, které má každou chvilku přijet do mé stanice. Pro lepší náladu si představuji, jak za rohem stojí stánkař s deštníky. Vlastně nemám čas na vytahování peněženky. Tak ještě jednou. Za rohem je deštník bez stánkaře. Je tam pro mě zdarma, protože já ho moc potřebuji. V tom se zarazím. Zastavím se a civím. Ještě nejsem ani za rohem. Stojím na autobusové zastávce ve které je lavička a na ní leží deštník. Nikde nikdo. Je obyčejný, čistý a v olivové barvě. Hodí se mi k mému topu! Směju se. Fakt se nahlas směju. Na rozmýšlení nemám ani 5 sekund, tak po něm čapnu a slibuju ve své hlavě lavičce, že jí ho odpoledne vrátím. Metro stihnu a nejsem tak mokrá, jako bych byla bez deštníku. Sedím, držím deštník, který vypadá jako by byl můj a přihloupě se usmívám. Přemýšlím, zda jsem ho ukradla nebo tam na mě vážně čekal. Jsem zlodějka a karma mi to vrátí. Ale, kuš negativním myšlenkám! Ten deštník tam čekal na mě. Zapomněl ho tam někdo, komu se brzy stane něco úžasnýho, takže pochopitelně něco musel ztratit, aby to bylo vyvážený, že jo? Jo přesně tak. Mám deštník. Jsem suchá. Odpoledne je tam zpátky.

. . .

Schůzky probíhají na výbornou. Deštník mi dělá obrovskou službu. Děkuju za něj vesmíru. Lítám přes kaluže a zařizuji si vše potřebné. Ta nejdůležitější schůzka dopadne nad má očekávání a já velkou část tohoto úspěchu připisuji mému vypůjčenému deštníku. Za odměnu si zajdu pro svojí oblíbenou kávu s sebou a projdu se až k řece. Nevadí mi, že celou dobu prší. Vše je jak má být. Nasedávám na autobus, který mě doveze na metro a píšu své matce. Řeším s ní schůzku a další věci. Stále se usmívám, jako blázen. Stíhám jen tak tak přeplněné metro a jedu domů. Strčím telefon do kabelky, přidržím se jedné z tyčí a najednou si uvědomím, že u sebe přece nemám ten deštník! Kabelka je moc malá na to, aby se do ní vešel a já ho u sebe nikde jinde nemám. V tom si vzpomenu, že jsem ho zapomněla v tom autobuse! Koukala jsem do telefonu a nevnímala okolní svět. A je je. Zůstal na vedlejším sedadle. Je mi líto, že ho nevrátím tam, kde jsem ho našla, ale napadne mě, že ho možná ještě někdo potřeboval. Vždyť já už mám před sebou jen cestu z metra domů. 3-5 minut chůze. Můžu klidně zmoknout skrz naskrz. Věřím, že v něm někdo další najde pomoc a využití, tak jako já. Směju se ve svých myšlenkách a vymýšlím si trhlý příbehy o jeho dalším putování. V ten moment mě napadne, že už jsem slyšela nějakou radu o tom, jak má člověk dávat pozor na to, co si přeje, protože se mu to vážně může splnit. Mně se to stalo, a to s naprosto pozitivním dopadem. Jedno bláznivé přání, které mi vylepšilo náladu už jen pouhou myšlenkou. Bum. Budiž ti splněno. Takže až mi někdo bude tvrdit, že je knížka Tajemství blbost, a že obecně posílání si přání a myšlenek do vesmíru nefunguje, povím mu tenhle příběh. A hned jak se mi začne smát, že je to jen náhoda, řeknu mu těch příběhů dalších pět, jelikož mně se tyhle věci dějou neustále. A vám také. Jen si to třeba neuvědomujete. Pomyslíte na to, že to určitě nezvládnete, čímž kolem sebe vysíláte negativní signál a opravdu to nezvládnete. A nebo to třeba doopravdy nevyjde, ale jen proto, že chcete něco jiného mnohem víc, a tak svou energii soustředíte právě na to. Chce se to naučit a věřit tomu, že i když se mi teď děje něco nepříjemného, můžu to změnit. Už jen pozitivním přístupem. Touhou to změnit. A také uvědoměním si toho, že i ta nejhorší situace, ve které se třeba zrovna teď nacházím, je i přesto vhodnou příležitostí k sázení semen do půdy mých lepších zítřků. Jakože fakt. Je to jen o tom přístupu! A já doufám, že jsem vás alespoň trochu pobavila. Napište mi, jak jste na tom vy. Vzpomenete si na nějakou situaci, kdy se vám přání splnilo tak rychle nebo nějakým zvláštním způsobem, že vám téměř vyrazilo dech? Věříte na to, že tyhle situace nejsou jen pouhými náhodami?

Post Navigation